Jakým způsobem jste se dostala k psychosomatice?

Možná to bude znít zvláštně, ale mě to vlastně zajímalo od dětství. Už jako dítěti se mi zdálo, že hodní lidé jsou mnohem více nemocní, a říkala jsem si, že za tím něco musí být. Byla jsem hodně zvídavé dítě, zajímala jsem se o to, jak fungují zvířata, rostliny, pak jsem vystudovala střední farmaceutickou školu a pokračovala jsem dál na medicínu. Po škole jsem se začala věnovat interně, od které jsem očekávala hlubší vhled do problematiky nemocí, ale během praxe v nemocnici jsem zjistila, že nemám dostatečný kontakt s lidmi. Takže jsem odešla, chvíli jsem pracovala v charitativním stacionáři pro staré pacienty, což byla zajímavá zkušenost, a přemýšlela jsem, co dál. A nakonec jsem se rozhodla pro praktické lékařství. V ambulanci jsem pak byla mnohem více v kontaktu s pacienty. Lépe jsem je znala, věděla jsem, co se odehrává v jejich životě, a zajímalo mě to čím dál víc, začala jsem jezdit na psychosomatické semináře do Prahy. Hodně mě oslovila psychoterapeutka Ludmila Trapková, MUDr. Ladislav Chvála a MUDr. Radkin Honzák. A v ordinaci jsem se pak víc vyptávala. Začala jsem obezitou, to se mi zdálo dobře uchopitelné. A zjistila jsem, že se mi daří nacházet příčiny. Byla jsem až překvapená, co všechno se mnou pacienti sdíleli a jakým způsobem spolupracovali. A často jsem zjistila, že jim obezita poskytuje nějakou skrytou výhodu.

Jaké metody, přístupy, nástroje používáte při vyhledávání hlubších souvislostí nemocí?

Musím o pacientovi vědět, co je to za člověka, jaký žije život, to je základ. A pak hledáme souvislosti. Vyptávám se a hodně. V tom spoléhám na určitou intuici, která má základ v mé profesní zkušenosti a v mém vlastním procesu sebepoznání. Například hledáme společně s pacientem analogie. Škodlivé životní vzorce se můžou promítat do těla analogicky. Abych uvedla příklad. Autoimunitní onemocnění mají v sobě prvek autoagrese, takže během rozhovoru by určitě stálo za to, zkusit se zaměřit na autoagresivní vzorce v pacientově chování, v jakých oblastech se chová tak, že jde proti sobě, proti svým potřebám? Dělám to tak, že popisuji, co se vlastně v těle během nemoci odehrává, a společně s pacientem se díváme, zda tam nejsou viditelné souvislosti s jeho vlastním životem. Dívám se také na to, v čem pacientovi nemoc pomáhá. Na nějaké úrovni z ní může nějak profitovat třeba tím, že od něčeho může utéct. V momentě, kdy se tyto věci, které jsou žité nevědomě, zviditelní, otevírá se cesta ke změně, a tedy i k léčbě. Důležité věci mi také řeknou pacientovy emoce. Během rozhovoru mě upozorňují na místa, kde je něco významného, co má smysl prozkoumat blíže. Toto také pacientům zrcadlím. Upozorním je, kde se v jejich řeči objevují emočně vypjatější aspekty. Hodně se zajímám o pacientovy pocity. Třeba i to, že se mu něco líbí nebo nelíbí, může vyjadřovat nějaké hlubší potřeby, které, nejsou-li naplněny, ovlivňují zdraví. Pacienty také učím, jak mají své pocity vnímat. Jsou to pro ně důležité zprávy o nich samotných. Pokud dobře cítí sami sebe, vnímají také své potřeby. Mohou pak žít naplněnější život a to se samozřejmě promítá i do jejich zdraví.

Mohla byste uvést nějaký příklad z praxe, kdy se vám podařilo pacientův problém vyřešit?

Měla jsem třeba pacientku, která přišla s bolestmi břicha, se kterými si nikdo nevěděl rady. A bolesti se stupňovaly. Během rozhovoru vyplynulo na povrch, že není schopná udělat v životě změnu. Všechno staré, co už jí v životě nevyhovovalo, si ze strachu držela a nechtěla to pustit. Ale něco v ní už poměrně jasně toužilo po změně. A to byla ta příčina bolesti břicha. Zajímavé bylo, že se jí břicho i nafukovalo, skoro jako by byla těhotná, jako kdyby chtěla porodit něco nového, ale zároveň to zadržovala. Po tom, co si toto plně uvědomila, bolesti ustaly. Přestěhovala se, změnila práci a teď čeká miminko. Pokud se něco takového povede, mám samozřejmě radost. A taky pocit, že to, co dělám, má svůj smysl.

Co všechno se dá psychosomatickým přístupem léčit?

Nedělím nemoci na klasické a psychosomatické. Moje zkušenost je, že psychosomatickým přístupem se dá pohlížet prakticky na jakoukoliv nemoc.

Jak kombinujete psychosomatiku s klasickou léčbou?

Mám třeba pacientku, která trpí opravdu velmi závažnou nespavostí. Při našich rozhovorech jsme velmi brzo narazily na to, že se cítí extrémně odpovědná za štěstí lidí ve svém okolí. Podrobnější analýzou pak vyšlo najevo, že je to klíč k jejímu vlastnímu pocit hodnoty. V dlouhodobějším horizontu tedy určitě bude tématem terapie pocit hodnoty, najít mu zdravější základ. Ale na začátku jí samozřejmě musím pomoct léky, aby se mohla trochu vyspat a nabrat sílu. Jsem normální praktický lékař, takže samozřejmě pracuji se standardní diagnostikou i léky, ale k tomu navíc přidávám hlubší porozumění pacientovu příběhu, který může skrývat příčinu nemoci. Kombinuji tedy oba přístupy. To je poloha, která mi vyhovuje. Je rovnovážná, ukotvená a působí dobře i na pacienty. Uklidňuje je. Mají jistotu, že se nic nezanedbá.

 Jak vaše ambulance funguje finančně?

Pracuji jako praktický lékař v rámci zdravotního pojištění a psychosomatickou ambulanci provozuji odděleně. Péče v ní je plně hrazena pacientem. Mám s tím ale dobré zkušenosti. Ochota zaplatit je známkou motivace. Přicházejí pacienti, kteří opravdu chtějí spolupracovat a výsledky léčby tomu odpovídají. I když nemůžu říct, že bych jako praktik měla nějak významně nespolupracující pacienty. Myslím, že hodně záleží na způsobu, jak s těmi lidmi mluvíte. Já se v první řadě snažím nedělat z nemocných bezmocné, ale naopak jim moc vracet. Jsem jen určitý průvodce. Hodně toho nechávám na pacientovi. Důležitý je také zájem. Když se o lidi opravdu zajímáte a máte trpělivost je vyslechnout, je medicína nesmírně zajímavý obor, ve kterém se toho dozvíte o životě opravdu hodně.